J2EE vzory: Inversion of Control a Dependency Injection

Na J2EE vzory Inversion of Control a Dependency Injection jsem narazil v souvislosti s 
 J2EE frameworkem či lightweight kontejnerem Spring. 
 Oba vzory popisují propojení aplikačních komponent a jsou jádrem právě kontejnerů jako zmiňovaný
 Spring, PicoContainer nebo Avalon.

Inversion of Control

Vzor Inversion of Control zkráceně IoC řeší těsné vazby
 mezi aplikačními komponentami, které jsou pevně provázány v aplikačním kódu. Řekněme, že máme 
 komponentu Acme, který využívá komponenty Foo a Hoo. Ve většine případů je vazba řešena přímo kódem, 
 ve kterém Acme instancuje komponenty Foo a Hoo.

class Acme ....
	private Acme(){
          foo = new Foo();
          hoo = new Hoo(); 
	}

Nevýhoda tohoto kódu je v tom, že Acme je těsně svázáno s Foo a Hoo. Zvažme příklad, kdy budeme mít
 komponentu FooBar, kterou budeme chtít použít místo Foo(Foo i FooBar implementují stejné rozhraní).
 Budeme muset změnit kód a místo Foo instancovat FooBar, díky této provázanosti budou všechny
 změny závislé na úpravě kódu a jeho zkompilování.

Tyto problémy řeší právě IoC(obrácená kontrola), kde jsou 
 komponenty provázány z vnějšku. Komponenta Acme(spotřebitel) nevytváří instance Foo a Hoo, ale instance 
 těchto komponent se jí nastaví z vnějšku.

class Acme ....
	public void setFoo(FooInterface foo)..
        public void setHoo(HooInterface hoo)..

Nyní na řadu přicházejí ony zmíněné lightweight kontejnery, které ono nastavení z vnějšku realizují. 
 Provázanost tedy volba konkrétní instance se děje pomocí konfigurace, která bývá nejčastěji v XML. 
 Kontejner pak podle konfigurace řídí vlastní vytváření komponent a jejich nastavení. Obrácená kontrola 
 umožňuje vznik objektů na výše postavených vrstvách a jejich doručení přímo k jejich spotřebiteli.

Dependency Injection

Dependency Injection jde ruku v ruce s IoC a řeší
 nastavení či doručení komponent k jejich spotřebiteli. Existují tři základní způsoby nastavení

Setter injection
 
 Injekce se děje pomocí klasických setteru čili setovacích metod známých 
 například z modelu JavaBean. Tento způsob používá framework Spring.
 
 Constructor injection
 
 Injekce se děje přes konstruktor a používá ji framework PicoContainer.
 
 Interface injection
 
 Injekce přes rozhraní je realizována přes definici rozhraní, kterým se 
 provádí nastavení komponenty a typickým představitelem je framework Avalon.

Velká diskuse se točí kolem toho jaký způsob zvolit. Injekce skrz rozhraní stojí trošku na okraji
 a tak se především diskutuje jestli je lepší použít settry nebo konstruktor. Obě mají své výhody a 
 nevýhody a nerad bych se pouštěl do jejich srovnání neboť to je na další článek.

Pokud Vás tato problematika zajímá tak mohu vřele doporučit následující zdroje, ze kterých 
 jsem čerpal.

• Rod Johnson Introducing the Spring Framework
• Martin Fowler Inversion of Control Containers and the Dependency Injection pattern
• Jirka Fabián Understanding the IoC Pattern
• Mark Eagle Wiring Your Web Application with Open Source Java