Czechman 2019

Rok se s rokem sešel a já se opět postavil na trať Czechmana, tedy polovičního železného muže (1,9 km plavání, 90 km kolo, 21,1 km běh), přestože si každý rok říkám nikdy více. Minulou sezonu jsem tam ochutnal kalich hořkosti a dopil si ho při dalším závodě. Tentokrát jsem opravdu startovat nechtěl. Mým cílem byl a stále je celý ironman. Tomu odpovídalo směřování přípravy, ve které pro Czechmana dlouho nebylo místo. Systematicky jsem začal už loni v říjnu. Od té doby jsem nasbíral několik nezapomenutelných zážitků, které mě dovedly až na start.

Loňská sezóna zanechala velkou pachuť a pár hlubokých škrábanců na sportovní duši. Abychom se špatně nepochopili, pokud se nezraníte a můžete mít z pohybu radost, je to vždycky úspěch. Jinak to stojí za starou bačkoru. Frustrace z minulé sezóny byla přímo úměrná úsilí, které jsem vložil do přípravy, a dosaženým výsledkům. Při obou startech na distanci polovičního ironmana jsem tajně jsem doufal v prolomení pětihodinové hranice . Bohužel jsem se k ní ani nepřiblížil a na loňském vrcholu sezóny v podobě Czechmana jsem si zapsal čas 05:28:32. Zapamatujte si prosím ten čas dobře.

Triatlonová sezóna není fotbalová sezóna, během které máte skoro každý víkend šanci na reparát. V středním triatlonu máte dva až tři pokusy na sezónu, protože ladíte výkon a formu. Samozřejmě až na čestné výjimky, které mohou startovat s pravidelností zápasů okresního přeboru. Můj problém se jmenoval kolo. Běžecky jsem na tom byl dobře, zaběhnutý hladký půlmaraton za 1:24, ale po 90km v sedle kola jsem dokázal běžet nejrychleji kolem 1:45. Papírově (přičíta se +8%) bych měl být schopen běžet někde kolem 1:30. Kromě toho, že jsem z kola nic nezaběhnul, jsem ještě na kole jel pomalu. Fakt blbá kombinace. Úplně ta nejhorší.

Jak mi šlo kolo, ukazuje jedna historka. Zhruba na 80. kilometru jsem se potácel na chvostu startovního pole, nebo jsem alespoň měl ten pocit. Předjel mě handbiker. Naštvalo mě to a zachoval jsem se nesportovně. Zavěsil jsem se za jeho zadní kolo, vlastně kola. Hákování, kdy se za někým schováte před odporem vzduchu, není dovolené. Pak mi došlo, že to fyzikálně stejně nedává smysl. Já trčel skoro dva metry nad zemí, on maximálně metr. Stáhl jsem ocas a nechal ho odjet. Když jsem to vyprávěl tréninkovým kamarádům, jeden mi nakreslil obrázek i s věnováním.

Už od října jsem se snažil věnovat kolu. Někdy na podzim jsem vyrazil na čtyřhodinovou vyjížďku. Poprvé jsem měl na konci tak promrzlá chodidla, že jsem je při chůzi necítil a rozmrazoval je dobrou půlhodinu ve vlažné vaně. Od listopadu do února jsem odjezdil veškerý cyklistický trénink doma na trenažéru. Zavedl jsem si i tříhodinové šlapání a civění do zdi.

Zhruba od února jsem zase vyrážel ven. K nejoblíbenějším patřily vyjížďky s tréninkovou partou. Historek moc nemám, leda že jsem na jedné vyjížďce asi čtyřikrát píchnul a kluci mi koupili pivo a rakvičku. Ne aby mě utěšili, ale abych dostal průjem a oni se mě na zbytek cesty zbavili. I z malého zvlnění silnice byl sprint. Při pohledu na wattmetr ukazující 750 W jsem si říkal, že už trochu přeháníme. Nohy ale nepochybně sílily.

[Soukromá odbočka vynechána.]

Večery mi pravidelně zpříjemňoval běžecký parťák. Když jsem se za ním jednou otočil, lekl jsem se a nejradši bych se zakousl do stromu a dělal větev, jen aby si mě nevšiml a běžel dál.

Vybíhali jsme z domova na dráhu nebo do parku na fartlek či delší běhy. Ze začátku za mnou parťák vlál jako prapor. Časem jsme se stali vyrovnanými tréninkovými partnery a sázeli série osmistovek jako králové. Často jsme řešili jídlo. Nechal jsem se poučit, co jíst, co nejíst a kdy.

Jednou jsme se domluvili, že si každý dáme 90 minut na trenažéru a potom 90 minut běhu. Parťák skončil dřív a musel na mě čekat. Při výběhu mi řekl, že deset minut před dlouhým během snědl plný talíř špaget. Nevěřil jsem vlastním uším a od startu zařadil strojové tempo 4:20. Po chvíli byl zelený a já nevěděl, jestli mu je špatně z jídla, nebo se bojí požádat mě o zpomalení. Samozřejmě bych nezpomalil. Nechal jsem ho to vyžrat, ale má můj respekt, protože to zvládl. Na kole mi to párkrát vrátil i s úroky.

Plavání bylo a je bída. Ale i tady jsem zařadil delší úseky a dočasně přidal jednu extra tréninkovou jednotku. Musím říci, že se mi výrazně zlepšila vytrvalost. Hodně jsem se věnoval technice, nechal se natočit na video, zanalyovat a na nedostatcích zapracovat. Docela to pomohlo, protože jsem na vlastní oči viděl, jaký jsem dřevák.

V tréninku se objevil jeden zlepšovák, skoro mučicí nástroj: pípák, který se ozve v nastaveném intervalu. Nastavíte čas na délku bazénu, dáte ho pod čepici a spustíte. Chcete-li stovku, tedy čtyři délky, za dvě minuty, nastavíte 30 sekund a snažíte se dohmátnout při každém pípnutí. Jeden kamarád nic takového nepotřebuje. Najde si nejrychlejšího plavce v bazénu a drží se ho zuby nehty.

Když máme bazén pro sebe, ještě to jde. Na tréninku plavecké reprezentace se mu ale hákování jednou nevyplatilo. Trenérka ho při obrátce musela ploutví odehnat, aby jí nenarušoval trénink. On si z toho nic nedělal a s ledovým klidem se zeptal, kdy bude trénovat reprezentační áčko.

Další historky z plavání lovím v paměti. Pár tréninků jsem zaspal a jel taxíkem. Jednou jsem měl pocit, že bych k bazénu došel rychleji pěšky. Od té doby už takhle nejezdím.

Střich a jsme v květnu 2019.

Příprava byla dlouhá. Kamarád mě přesvědčoval, že si ji zpestříme Czechmanem. Prý svižný trénink, po kterém budeme svěží jako jarní zahrádka a který nám nenabourá přípravu na celého ironmana. Brali jsme to prakticky z plného tréninku, bez ladění.

Poučený z předchozích nezdarů jsem nechtěl opakovat staré chyby. Předpověď slibovala pěkný letní den, a tak jsem nechtěl šetřit na tekutinách. Dorazila pěkná klubová triatlonová kombinéza, jenže den před závodem jsem zjistil, že nemá kapsy. V naší partě člověk zkrátka nemá kamarády, jen soupeře.

Beru izolepu, abych si k rámu přilepil snickersku a flapjack. Gely, celkem čtyři, vymáčknu do bidonu a rozředím Coca-Colou. Hlavně žádnej hlaďák. Na běh přibalím RedBull a čepici. Né zimní, ale s kšiltem. Hlavně jsem nechtěl dělat žádný softwarový update čehokoliv. Nenapadlo mě ovšem, že na kole, kde mám snad více elektroniky než v autě, se upgrade může stát bez mého vědomí. Stal se v servisu, kde mi zaktualizovali firmware elektrického řazení. Málem mě kleplo, den před závodem.

[Osobní podrobnosti vynechány.] Na registraci si beru startovní číslo a v klidu dávám věci do depa. Žádná hektika. Jako nepoučitelný blázen si ovšem koupím kompresní návleky, které hodlám poprvé zkusit přímo při závodě. V expu se nás někdo zeptá, jestli je i letos naším nejsilnějším svalem srdce. Nejdřív nechápeme, pak nám dojde, že se tahle hláška dostala do loňského oficiálního videa.

Přijel nás podpořit i kamarád z tréninkové party. Děláme si z něj legraci, že objíždí jen malé závody a že se závoděním skončil. Přesto si na nás udělal čas. Snad nelituje, že nestartuje.

Asi třikrát vyzkouším přenosné záchody. Předzávodní nervozita je tu. Hodinu a půl před startem baštím těstoviny. Pak banán, napít se vody a pár minut do startu. Kde mám brýle? V úschovně. Několik minut do startu. Podejte mi ten podělaný neopren, potřebuji se rozplavat. Ještě vyčurat? To nestihnu. Zapnout neopren.

Start. 749 závodníků a já vyrážíme. K první bójce vzdálené 800m je to mlýnek na maso. Dostávám kopačku za levé ucho, za kterou by se nestyděl ani Jean-Claude Van Damme. Plavu k druhé bójce a paralelně vidím plavce a ruku. Ruka dělá netypický pohyb. Kopli mě fakt hodně, fatamorgána,to není možný, ten týpek plavek znak. Fakt tam týpek vedle plaval znak, asi nějaká recese. Plavu dál, tohle mi nikdo neuvěří. Honí se mi hlavou, letos mám fakt formu když mě stíhá frajer co plave pozpátku. To trumfne i handbikera. Nebyl to nakonec ten handbiker? Otázka zůstává nezodpovězena, protože zbývá posledních 400m. Kopu více nohomi, prý je to pomáhá rozhýbat před kolem. Z vody vylézam někde v půlce startovního pole, ani dobrý ani špatný.

Probíhám depem a sedám na kolo. A teď babo raď. Jet konzervativně, jak říká jeden kamarád, nebo vsadit všechno, jak radí druzí? Jejich motivace je jasná. Jsou to především soupeři. Jeden umí poradit ke všemu, od řazení až po chemtrails, a to i bez odjetého závodu. Další prostě jinak než naplno nejezdí.

Vem to ďas, vsadim all-in, pojedu k 85% FTP (teoretické maximum pro tuhle vzdálenost). Pochyby mě ovšem neopouštějí, protože mám pocit, že z toho nemůžu nic zaběhnout. Na první občerstvovací stanici mi místo bidonu dávají nějakou pet lahev. Výborně. Mám krizi, bolí mě přitahovač. Zachraňuje mě snickerska a ten energetický driják co jsem si namíchal. Posledních 20km kašlu na průměrný výkon a rubu, abych zajel kolo za 2:40, ať z toho mám aspoň dobrý pocit. Celkový čas v závodu neznám.

V depu se přezouvám a ještě bojuji s helmou čímž ztrácím cenné sekundy. Exnu RedBull, napařím čepici hluboko do čela a vybíhám do toho pařáku. Kontroluji hodinky, zatím uběhlo 3:30. Začínám počítat a je to jednoduchá matika, abych dal pět hodin, musím ten půlmaraton vsadit za 1:30. Raději 1:29 ať je tam nějaká rezerva.

Od strýčka Poupiče si pamatuji, že na 1:30 potřebuji běžet tempo 4:17. Kolik, že byl můj nejrychlejší půlmaraton na Czechmanovi, 1:46? Nemám co ztratit. Naštěstí jsou 2/3 tratě ve stínu, to mi hraje do karet. Nasazuji strojové tempo 4:13, abych měl rezervu.

Je to divné, ale ostatní závodníky na trati míjím jako ve zpomaleném filmu. Dobrý. [Soukromé podrobnosti z povzbuzování u trati vynechány.]

Krize nepřichází. Na dvanáctém kilometru si dám pro jistotu jeden gel. Tep drží jako přibitý. Mohlo by to vyjít, pokud tempo nepřeženu, nedostanu křeče nebo mi z gelů nebude špatně. Míjím známého, kterého si všimnu, až když mě začne povzbuzovat. Každý si nese svůj kříž sám.

Další kilometr. Dnes to opravdu ubíhá rychle. Čtyři kilometry do cíle potkám kamaráda a je jasné, že minimálně on dnes pokoří pět hodin. Povzbuzuji ho, ale nevypadá, že by to potřeboval. Diváci si asi myslí, že ten řev vydává někdo, kdo se právě zbláznil.

Ještě přidávám. Jestli do pekla, tak na pořádném koni. Nohy se zdají nesmrtelné a cítím, že to musí vyjít. Už slyším hlasatele v cíli. Pásku protínám v čase 4:58:56 a zachytí mě až pletivo u diváků. Pak jdu na masáž. 113. místo, dvacátý nejlepší běžecký čas, hranice pěti hodin prolomená, o půl hodiny lepší než loni. [Soukromé rodinné podrobnosti vynechány.] Mohl ten den být lepší?

A ten handbiker mě zase porazil. O šest minut. Příští rok mi neutečeš! S tím frajerem, co plaval znak, taky srovnám účty.