Co mě extrémní ironman naučil o vedení lidí
Rád bych se s vámi podělil o jeden příběh. Příběh o mně, o několika chybách, které jsem nedávno udělal, a o tom, co mě naučily o vedení lidí.
Před pár dny mě kamarád požádal o laskavost. Je to vášnivý triatlonista, ironman a člověk, na kterém mi záleží. Obvykle spolu sdílíme své sportovní sny a cíle, ale on někdy sní odvážněji než já. V posledních letech mi vyprávěl o Wintermanu, extrémním triatlonu. Co tím myslím, když říkám extrémní?
V pět ráno, pro mě doslova v noci, skočíte do Labe a plavete 9 km, zatímco venku jsou sotva tři stupně nad nulou. Pak sednete na kolo. Pořád je tma, protože ať tomu věříte, nebo ne, na podzim je i v šest ráno ještě hluboká noc. Ujedete přes 180 km s převýšením 3 500 m. Pak je čas na běh. Pokud jste po 42 km běhu ještě naživu, posledních 12 km stoupání na Ještěd prověří, jak jste připravení. Sami to jet nemůžete. Pravidla to nedovolují, protože je to příliš nebezpečné. Každý závodník musí mít doprovod, který mu po cestě pomáhá a stará se o doplňky stravy, oblečení a tak dál.
V tomhle závodě jsme s kamarádem tvořili tým a já byl jeho doprovod. Závodník a jeho doprovod mají dorazit do cíle společně. Je to symbolické, protože spolu vyhrávají i prohrávají.
Domluvili jsme se, jak budeme řešit občerstvení při běhu. To je nejtěžší část, protože vám docházejí fyzické i psychické síly. Doplňování energie je zásadní a chyba může mít fatální následky. A já jednu udělal. Před závodem jsme zhruba po pěti kilometrech vytipovali místa, kde mu můžu dodat energii. Kvůli dopravním omezením to nejde kdekoli.
Na jednom stanovišti se kamaráda ptám, jak daleko je další, protože zná trať. Říká, že šest kilometrů. Podle jeho tempa mám třicet minut, abych se tam dostal. Zastavím tedy na benzínce, koupím mu kávu a natankuju. Sednu zpátky do auta a minu ho, protože stanoviště nebylo šest kilometrů daleko, ale jen tři. Teď už běží po stezce a má přede mnou patnáct minut náskok. Dojedu na další místo setkání a čekám na něj. Naposledy se občerstvil na jedenáctém kilometru, tedy před dvanácti kilometry. Když vidím jeho výraz, dochází mi, že kdyby měl dost sil, zabije mě. Ať už mi o vzdálenosti mezi stanovišti řekl cokoli, byla to jen moje odpovědnost a moje chyba. Spoléhal na mě, byl jsem jeho doprovod.
Tohle jsem pokazil. Dám mu tolik sacharidů a energetických nápojů, kolik jeho žaludek snese, a začnu se modlit. Ještě horší je, že ho bolí pravé koleno.
Tak mu říkám: Vím, že jsem to pokazil, ale když zbývá jen dvanáct kilometrů, nemůžeš to vzdát. Že to bude do kopce, jsem nezmiňoval, to jsme věděli oba. Nechám auto stát, obuju běžecké boty a vezmu pár energetických gelů. Pomalu se rozběhneme a po několika kilometrech se mu začíná vracet nálada. Povzbuzuju ho a připomínám mu překážky, které jsme v minulosti překonali spolu. V půlce kopce před sebou uvidíme dalšího závodníka s doprovodem. Stane se něco zvláštního. Kamarád zrychluje, až tu dvojici necháme stovky metrů za námi. Zbytek už je historie. Na Ještěd vyběhl jako kamzík a skončil na 22. místě v čase 12 hodin a 59 minut.
Smyslem příběhu není, že něco zvorám a někdo jiný to po mně napraví. Aspoň doufám. Podstatné je, že vedení lidí je pro mě hlavně o dvou věcech. Skutečný lídr vás povzbudí, když jste na dně, a jde příkladem. A v neposlední řadě ví, že vyhráváte i prohráváte jako tým.
Související články
Související epizody CZ Podcastu
- #261 · Leadership
O vedení lidí a týmů.