Ironman Klagenfurt 2019
Železným mužem nesnadno a nerychle poprvé
5, 4, 3, 2, 1 go! Rolling startem začíná můj první ironman, vbíhám do smaragdového Worthersee v Klagenfurtu a v hlavě se mi rozbíhá kalkulačka. Uplavat 3800 metrů, to znamená přibližně 3500 kraulových záběrů, které musím udělat. Při nádechu na každý třetí záběr to znamená přibližně 1200 nádechů, děleno dvěma, 600 nádechů na levou a 600 nádechů na pravou stranu. S tím už se dá pracovat. Není nic horšího než myslet na něco, co si nedokážete ani předstvit. A garantuji vám, že během samotného závodu i tréninku na něj, vás podobné myšlenky přepadnou.
O Klagenfurtu, jako dějišti mého prvního Ironmana, jsem začal poprvé přemýšlet během dovolené u jezera Faaker See v létě 2018. Při každé procházce či projížďce po okolí nás na závod stále něco upozorňovalo. Ať již to byly sprejem vyvedené vzkazy závodníkům, kterými jsou zdejší kopce poseté, a nebo značky vyznačující trasu či její nerovnosti a nebezpečné úseky. V Klagenfurtu jsme viděli závodní expo a celý cirkus kolem závodu. V tom startuje přes dva a půl tisíce závodníků. Příznivá trasa kola s převýšením kolem 1400m, plavání v křišťálovém jezeře, sto tisíc diváků kolem trati a lokalita přátelská k rodinným aktivitám dělá z Ironman Klagenfurt jeden z nejblíbenějších závodů série Ironman. Jeho atraktivitu podtrhává fakt, že startovné zmizí během prvních pár hodin od otevření registrace, přestože jeho cena není ani trochu lidová.
Trénink, trénink, trénink dělá mistry
Řekl jsem trénink? Systematicky jsem se začal připravovat od října 2018. Zajímavé příhody jsem popsal v článku z letošního Czechmana. Příprava se tolik nelišila od let minulých, kdy jsem se trénoval na poloviční distanci. Jak říká Poupič, je tam akorát delší kolo a delší běh. Následující čísla uvádějí čas v hodinách strávený tréninkem v daném měsíci. Říjen 46, Listopad 35, Prosinec 35, Leden 47, Únor 38, Březen 55, Duben 55, Květen 65, Červen 57. Za 44 týdnů přípravy to je v průměru 10 hodin tréninku týdně. V období březen až červen, kdy člověk může vyrážet díky povětrnostním podmínkám a dni světlu na delší kolo, jsem trénoval 14,5 hodiny týdně.
Celkově jsem strávil v sedle kola 182 hodin. Bylo to 41,5% z celkového času tréninku, z toho venku 2825 km. Celkový nájezd v kilometrech nemám přesně k dispozici kvůli tréninku na trenažeru, kde se vzdálenost neměří. Kdybychom počítali nájezd 25 km za hodinu dělá to 4500 km. V běžeckých botách jsem strávil 113 hodin, 25,8% z celkového času tréninku, u běhl 1266 km. V bazénu jsem strávil 119 hodin, 27,1% z celkového času tréninku, a uplaval 268 km. Zbytek, 7% času, posilovna, fyzioterapie, běžky, kompenzační cvičení. Kafíčka a snídaně s Pot a krev na základně v kavárně Mezi řádky do toho nepočítám. Tímto zdravím našeho dvorního barmana Jardu!
Docela často, pokud někomu řeknu Ironman a doplním vzdálenosti, následuje reakce: všechno chápu, vím znám, ujedu, zvládnu, jenom to plavání si neumím představit, já bych se určitě utopil. Na to vždy odpovídám, ale kdepak, plave se v neoprenu, ten nadnáší, v tom se nikdo utopit nemůže. Buďte v klidu. Existuje ovšem pravidlo, podle kterého může pořadatel rozhodnout o tom, že se plave bez neoprenu a to pokud je teplota vody vyšší než 24 stupňů. V takovém případě totiž hrozí přehřátí organismu. Že to není moc reálné, když se startuje v půl sedmé ráno, vůbec nikoho nezajímá. Bezpečnost především.
Akorát si říkám, zdali bylo skutečně bezpečnější nechat ty lidi plavat bez neoprenu. Neboť jsem věděl, jaká vzdálenost mě čeká, snažil jsem se do tréninku zařazovat dlouhé souvislé úseky. Běžný plavecký trénink trval 60m a uplaval jsem 2,5–2,9km. Plavecký trénink s delšími úseky (800m a více) trval 75–80m a uplaval jsem 3,5km. Dlouhé úseky hodně pomohly a já byl psychicky v pohodě, přestože se mělo plavat bez neoprenu. Sice mě plavání bez neoprenu zpomalilo o 5–10s na 100m, ale to jsem úplně neřešil. Důležité bylo to uplavat.
S triatlonem mám spojenou jednu noční můru, která se mi čas od času opakuje. V té noční můře vedu kolo do depa zatímco závod již probíhá. Tahle noční můra se málem stala v Klagenfurtu realitou. Zpětnou optikou to byla scéna jak z Blbý a blbější. Věci do depa, to je místo kde měníte vybavení mezi disciplínami, jsme uložili den dopředu. Protože byl pařák rozhodli jsme se, podobně jako valná většina dalších závodníků, upustit tlak v pláštích, aby nám na sluníčku nebouchly. Finální nafouknutí a rozdělení jídla a pití jsme chtěli udělat ráno před závodem. Depo bylo pro tyhle účely otevřené od 5:30 do 6:15. Závod startoval v 6:30.
Protože jsme bydleli mimo Klagenfurt, vyjížděli jsme po páte hodině ráno, abychom stihli otevření depa. Jedeme si to po dálnici a říkáme si, který dálniční sjezd to asi tak bude. No samozřejmě jsme zvolili ten špatný. Takže jsme místo Klagenfurtu směřovali do Slovinska, Itálie nebo kam to vedlo. Zachoval jsem ledový klid, protože čas jsme ještě měli, a na dalším sjezdu jsme to otočili. Konečně jsme se blížili k tomu správnému sjezdu, hodiny ukazovaly 5:45, když v tom vidíme, že ten sjezd je plně ucpaný. Dodnes nevím zdali to bylo závodníky, kteří měli stejný nápad přijet na poslední chvíli jako my, nebo diváky. Přijeli jsme k tomu sjezdu, a byly jsme přesně první auto, které do té fronty již nepustili. Mocně gestikulující Najmič — závod, čas, to nestihneme — pána, co měl na starosti tu uzávěru, nepřesvědčil.
Na cestu nám dal dobrou radu, abychom zkusili další exit. To už na mě šly menší mrákoty. Naštěstí jsme se skrze další exit dostali k záchytnému parkovišti. Světe div se, na tom parkovišti už nebylo žádné místo na parkování. Abych byl přesnější nebylo místo pro slušně parkujícího člověka, rakušana, němce, švýcara. Tomu kdo je zvyklý parkovat u nás ve Vršovicích, to problém nečinilo. Fláknul jsem to na pankáče před příčné stání pro motorky a tiše doufal, že policajti budou v době závodu shovívaví. Trochu klidu mi dodával fakt, že přesně ten samý nápad dostal přede mnou stojící Ital. Depo jsme stihli s odřenýma ušima.
Pitný režim, jídlo a dieta
Na závod jsem se připravoval nejen tréninkem. Přešel jsem z jidelníčku, který přetékal zdroji rychlých cukrů a vysokého glykemického indexu, na převážně proteinový jídelníček. Jedl jsem stravu, kterou by člověk očekával spíše u kulturisty a nikoliv vytrvalostního sportovce. Z mého jídelníčku po doby několika měsíců vymizely do té doby oblíbené a hojně konzumované pokrmy — rýže, těstoviny, pečivo, brambory. Přešel jsem na high fat low carb. Nebyl jsem úplný pošuk, takže to nebyla keto dieta. Cílem bylo naučit tělo fungovat na tukový metabolismus jehož zdroje jsou prakticky neomezené.
Co jsem jedl? Vajíčka, sýry, jogurty, maso, polévky, oříšky a k tomu zeleninu. Jedním z nejoblíbenějších pokrmů se stala pomazánka z avokáda s vajíčky. K učení těla fungovat na tukový metabolismus patřil i jeden speciální trénink, ranní běh na lačno 30–40 minut. Prostě vstanete, nazujete běžecké boty a běžíte volným tempem. Později jsem tenhle trénink překřtil na ranní sraní.
Po očku jsem sledoval váhu. S výškou 183cm jsem se potřeboval dostat k váze 74kg, ale k té jsem se zdaleka nepřiblížil. Váha se ustálila na 76,5kg. Zpětně vidím, že to nebylo jenom složení, ale množství, ládoval jsem toho do sebe pořád strašně moc. Z pohledu příjmu kalorií a váhy je úplně jedno jestli to je low carb nebo high carb, když toho do sebe ládujete zkrátka moc, váha dolu nejde. Nemohl jsem rovněž omezit večerní jídlo, protože i po tréninku večer do sebe něco dostat potřebujete.
Váhu jsem řešil kvůli kolu. Magická formulka se jmenuje watt na kilogram. Čím vyšší tím lepší. Můžete zvýšit výkon nebo zhubnout, a nebo ideálně obojí. Profesionální cyklisté mají 6 w/kg. Hobíci cyklisté 4–5w/kg. Při FTP testů a 280 wattech (95% z průměrného výkonu po dobu 20 minut) a váze 76,5kg tj. 280/76,5 mi to vychází na 3,66w/kg. Kdybych zchudnul na 74kg a udržel stejný výkon, dostal bych se na 3,78w/kg. Pokud bych na to šel zvyšováním výkonu, při zachování váhy 76,5kg, bych musel zvýšit výkon z 280w na 290w, což je pouho pouhých 10w, ale asi tak měsíc dřiny odhadem. Pokud nechcete být na kole ve startovním poli outsider, kterého každý přežehlí, je těch mých 3,66w/kg minimum.
Nechme chvilku stranou čísla a vraťme se zpátky k jídlu před závodem a během něj. Před závodem jsem upravil jídelníček i pitný režim, abych tělo co nejlépe připravil na 10–12 hodinovou zátěž. Závod byl v neděli, od úterý jsem zařadil sacharidovou superkompenzaci. Osekal jsem sacharidy na naprosté minimum, aby je tělo totálně vyčerpalo. Tenhle proces jsem podpořil kratšími itenzivnějšími tréninky. Od pátku jsem pak nasadil pravý opak, hodně sacharidů — vločky, banán, těstoviny, rýži. Tělo by mělo zareagovat tím, že si uloží větší zásobu energie. Kromě toho jsem úplně vynechal kofein — kafe, čaj, Coca-Cola nic. Cílem je tělo úplně zbavit kofeinu, aby jeho příjem během závodu pořádně nakopnul. Piju běžně 2–3 kafe a byla to teda pořádná tortura. Zároveň jsem si dopřával extra dávku magnésia, soli a minerálů každý den jako prevence křečí.
Závod startoval v 6:30. Během závodu se moc nenajíte a proto je snídaně klíčovým jídlem dne. Budík mě vytáhnul z postele ve 4:00, abych nestartoval s plným žaludkem . Večer před závodem jsem si připravil ovesné vločky s banánem a arašídovým máslem a uvařil vajíčka. Byl toho kotel, ale protože pracovala nervozita, byl jsem do sebe schopem natlačit pouze vločky, jedno vajíčko a trochu pomerančového džusu. Do závodu jsem si připravil následující občerstvení. Na kolo 3 x flap jack, 2 x Snickers, 2 x Corny a jeden celý banán. Mohl jsem si vybrat podle chuti. Dále jsem vezl solné tablety (Anti cramps) a do bidonu rozmíchal šest energetických gelů (všechny bez kofeinu). Na běh jsem si připravil Coca-Colu, která uklidní rozbouřený žaludek a hlavně vás její kofein nakopne. Občas používám i Red-Bull (bez vodky, tu až po závodě), ale ten jsem se rozhodl vynechat právě kvůli žaludku. Kdyby bylo potřeba bude k dispozici na občerstvovacích stanicích.
V duchu jsem si procházel, kdy a co budu jíst a pít, jak mi radili zkušenější závodníci. Solné tablety, 1 x za hodinu. Jíst na kole minimálně každou hodinu přestože nebudu mít hlad. Pít každých 15–20m, vypít minimálně bidon mezi každou občerstvovácí stanicí. Pokud bych udělal chybu, hrozil mi buďto hlaďák nebo žaludeční problémy. Jedno nebo druhé by znamenalo v lepším případě dístky minut ztráty, v horším nedokončení závodu. Ja se snad připravoval poctivěji než na maturitu. Trumfem mého nutričního plánu mělo být občerstvení na 130km, kde čekala rodina. Za tímto účelem jsem si nechal připravit sendvič se šunkou a sýrem. Podle pravidel nesmíte během závodu přijmout pomoc, tedy nemohli mi tu svačinu podat, ale mohli jí nechat ležet vedle sebe.
Plavání
Po hektickém depu jsme se s mým věrným souputníkem Najmičem odebrali ke startu plavecké části. Startuje se ve vlnách po pěti závodnících a celá startovací procedura zabere skoro hodinu než se dostane na ty úplně poslední závodníky. Řazení ke startu je od těch nejrychlejších po ty nejpomalejší plavce, ale je to na vás, kam si stoupnete. My jsme přišli pozdě, navíc jinudy a dost nás pohltila atmosféra, takže jsme prolezli přes zábrany a ocitli se mezi závodníky s plaveckou výkoností, která byla trochu jinde než ta naše. Jak jsme za několik málo minut poznali.
Vbíhám do vody a začínám počítat první tempa. V jezeře mě čeká něco málo ke třem kilometrům, zbytek se plave řekou, která z jezera vytéká. Asi každých třicet sekund mám neodvratný pocit, že tam nepatřím neboť se přeze mě přežene banda piraň v podobě další vlny závodníků. Opravdový masakr přišel ve zmiňované řece. No řece, byl to potok a já poznal co to znamená úzké hrdlo. Divácky velmi atraktivní. Po nekonečném kilometru, kdy jsem vyhlížel konec za každým záhybem, konečně vylézám z vody s upřímnou radostí, že mám za sebou nejméně oblíbenou disciplínu . Hodina a dvaadvacet minut není zklamání, bez neoprenu jsem si velké naděje ani nedělal.
Depo 1
Vbíhám po koberci do depa a cestou do obrovksého stanu určeného k převlékání beru tašku s věcmi na kolo. Usedám na lavičku a k ruce je mi hned jeden z dobrovolníků ochotně asistující u mého převlékání. Trochu se zarazím, když se mi s gumovými rukavicemi snaží pomoci natáhnout kompresní návleky na mokré nohy. Holt jiný kraj jiný mrav. Zatímco mi balí těch pár věci po plavání, brýle a čepičku pokud si dobře pamatuji, snažím se natáhnout cyklistický dres.
Cyklistický dres je pragmatická volba z důvodů tří kapes na zádech. Ty skýtají dostatek prostoru pro všechny dobroty, které jsem si připravil. Mám sice krásnou triatlonovou kombinézu Pot a krev, s jménem a vlajkou na zádech, akorát na ní Najmič zapomněl nechat udělat kapsy. Takže je použitelná maximálně na polovičního ironmana, kde si tu jednu tyčinku přilepím na rám kola.
Zapínám helmu a běžím si pro kolo. V depu s dvěma a půl tisíci jiných kol je dobré si zapamatovat pozici vlastního. Naštěstí je depo rozdělené na sektory a pamatuji si, že to je F8. Nasedám na kolo a ještě se rychle snažím zbaštit banán. Kolo
Ve chvíli kdy do pusy láduji poslední třetinu kolem mě projíždí Najmič. Banán mi vypadává z půsy. Brácho co tu děláš? Mistr si zapomněl před závodem nabít hodinky, a proto netuší, jaký čas měl po plavání. Suveréně mi tvrdí, že plaval za hodinu a čtvrt. Nehraje mi to vzhledem k mému času, protože depo mívá rychlejší než já. Až po závodě se ukazuje, že zřejmě špatně při plavání navigoval a místo přímého kurzu kličkoval jako zajíc na honu. Na kole se ho držím prvních pár kilometrů a pak to vzdávám, protože si nechci popravit nohy.
Prvních 30km si vyloženě užívám, trasa je prakticky rovinatá, pravidelně usrkávám pití a po hodině si dávám první jídlo. Ukazuje se, že schovat si solné tablety do igelitového sáčku byl pěkně debilní nápad. K tabletám se sice nedostane vlhkost, ale bohužel ani moje prsty. Vytažení sáčku ze zadní kapsy dresu, jeho otevření, vyjmutí tablety a to všechno jednou rukou za jízdy v třicetikilometrové ryhlosti byl ekvilibristický úkon. Jednou jsem si ho dokonce vyšperkoval v jedné z vesniček, kde se povrch změnil na dlažební kostky. Rovinatá část kurzu se pomalu začal měnit ve zvlněný profil a přišel první kopeček. Při jeho zdolávání jsem okusil pocity závodníků na Tour de France. Trať byla obsypána fanoušky, kteří mávali vlajkami a povzbuzovali nás, nebohé zavodníky šinoucími se šnečím tempem vzhuru. V jeden moment na mě nejaká babička z kempingové židličky začala povzbuzovat “noch dreissig meter”.
Přestože je během závodu zakázané vykonávat potřebu mimo toitoiky, pod hrozbou diskvalifikace, viděl jsem pár závodníků a závodnic, kteří si z toho těžkou hlavu nedělali a zastavili rovnou u krajnice. Já obvykle na kole nezastavuju a Najmič rovněž. Jednou ho tenhle pit stop stál prolomení pětihodinové hranice na polovičním ironmanu. Prostě si akorát vyčíháte moment, kdy za váme nikdo nejede, přestane šlapat a necháte pracovat přírodu. Pokud se citíte trapně, můžete s grimasou zakloněné hlavy simulovat, že se poléváte z občerstvovací lahve. Jenom vám po noze neteče voda a ty co jedou deset metrů za vámi stejně neoblafnete…
Během 180 kilometrů se člověku honí v hlavě různé myšlenky. Já jsem během závodů zvyklý komunikovat, bohužel tady je to zakázané, pravidla o draftingu (hákování) to neumožňují. Jenže koukejte šest hodin do asfaltu. Všichni závodníci mají u startovního čísla i vlaječku státu, za který startují. Člověk hned pozná zdali jej zrovna předjel Ital nebo Estonec. Pravidla nepravidla, dal jsem se do řeči prakticky s našincem, slovákem Danym. Chlapec mi připadal trochu popravený, a protože jsme se blížili k 130km, na kterém jsem měl domluveno, že mi rodinka nechá svačinu, napadlo mě se s ním rozdělit.
Nemohl uvěřit tomu, že mu nabízím jídlo. Neměl jsem s tím problém, protože jsem předpokladal, že budu mít připravenou porci pro dřevorubce. Vysupěli jsme kopec do Egg am Faaker See, následovala rovná pasáž asi 100m a tam někdě to mělo být. Svačinu mi nemohli podat, závodník nesmí přijmout cizí pomoc. Měli takový strach, abych nebyl diskvalifikován, že sváču nechali ležet někde u patníku pod stromem a křičeli, abych si jí tam našel. Patníků a stromů tam bylo docela dost a já zažíval pocity geocachera. Můj předpoklad se ukázal správný, v sáčku na mě čekalo vajíčko a dva poctivé krajíce chleba. S lehkým srdcem jse se rozdělil se svým novým kamarádem a oba jsme vyrazili stejným směrem. V uších mi rezonovalo jeho upřímné díky “jebať všechny tyčky a gely, tohle jsem potřeboval”.
Chleba jsem si moc neužil, protože žaludek protestoval, to co jsem nesnědl jsem si zastrčil do zadní kapsy dresu, abych si to později vychutnal. Nevychutnal.
Největší krize přišla od 140km. Před závodem jsem si v hlavě uložil, že už mě čeká jenom jeden pořádný kopec a potom od 160km sjezd do Klagenfurtu. V podvědomí mi tikaly hodiny, protože podle předpovědi měla kolem 14:3O přijít bouřka. Začalo trochu foukat, vyjel jsem tři docela velké kopce a ten podělaný sjezd nikde. V tom to přišlo. Kopec při jehož zdolávání někteří závodnici kličkovali z jednoho kraje silnice na druhý, aby ho vůbec vyjeli. Konečně jsem se na jeho vrchol vydrápal a pomalu se těšil, že si při sjezdu odpočinu.
V tom to přišlo po druhé. Nebe zčernalo a pomalu se zvedal vítr. Poprchání přešlo v déšť a lehký větříček v pořádný fén. Kdybych napsal, že podmínky nebyly příznivé, byl by to eufemismus pro to co se odehrávalo. Vjel jsem přímo do bouřky. Nevypadalo to vůbec dobře nejenom kvůli počasí, ale i profilu trasy, čekal mě sjezd, a v neposlední řadě mému kolu osazenému diskem. Pokud se vám poryv větru z nenadání opře do kola mohou nastat ve skrze tři možnosti v závislosti na rychlosti a toho jak na kole zrovna sedíte. První, nějak to ustojíte. Druhá, neustojíte, ale neveze vás záchranka. Třetí, veze vás záchranka.
V tréninku jsem si vyzkoušel možnost jedna, probíhalo to následujícím způsobem. Přišel neočekávaný poryv, s vypětím všech sil jsem to ustál, vyklepal jsem bobek u cesty a zbytek dojel velmi opatrně ve stylu paní radové. Zpátky k závodu, měl jsem pocit, že jsem právě vjel do země Mordor a vítá mě samotný Sauron. Na silnici hromada vody, silné poryvy větru. Šinu si to krokem z kopce, ruce na brzdách a vedu soukromý rozhovor s bohem. Jestli tohle přežiju, nebudu už nikdy dělat žádné nepravosti a budu s Poupičem chodit hrát do kostela na varhany.
A aby toho nebylo málo, silnice nebyla kompletně uzavřená, a ta čtvrtka silnice, na které mě od provozu oddělovala jenom řada větrem rozházených kuželů, nebyla vůbec široká. Proti mě jely auta, jejichž řidiči měli vytřeštěné výrazy, pokud tedy jejich stěrače stíhaly a viděli mě. Připomínám, že to byl stále sjezd. Stačila jedna chyba nebo poryv větru a mohlo to špatně skončit. Z toho brždění, větru a deště se ze mě dala pořádná zima. Nejsem katolík, ale přihodil jsem pár modlitbiček ve víře, že takhle nějak to u křesťanů funguje. Přede mnou se konečně objevil Klagenfurt a hlavně rovina, déšť ustal. Vítr napáchal ve městě pořádnou paseku, to bylo vidět hned na první pohled. Zábrany oddělující závodníky od diváku převrácené, v depu shozená kola.
Chybělo mi půl hodiny, abych se tomu běsnění přírody vyhnul. Zatímco já jsem odříkával modlitbičky a klepal kosu Najmiče tohle chytlo v depu a při běhu. Cílový čas kola, 6 hodin, nevypadá nijak světoborně, ale vzhledem k té bouřce a převýšení 1700m to nebylo špatné.
Depo 2
V depu jsem ze sebe svlékl mokrý dres, vyndal zbytek rozmočeného chlebu z kapsy a jal se chystat na běh. Drkotal jsem zuby, chodidla jsem měl zmrzlá, ale říkal jsem si, že mě těch 42km běhu snad rozehřeje. Coca-Cola a s ní první dávku kofeinu za týden mě postavila na nohy. Co jsem měl, to jsem nechal v toitoice a dal se do práce.
Běh
Počasí po bouřce bylo naprosto ideální pro běh. Prvních pár kilometrů sice chodidla — zmrzlá jako hluboce zamrazená treska — moc nespolupracovala, ale od čtvrtého kilometru to šlo. Na trati jsem si z hned našel závodníka, který běžel podobně rychle. Byl to Rakušan a příjemně jsme si pokecali. Bohužel jsem neměl ani údaje o tempu ani o tepové frekvenci, protože se mi hodinky přepnuly do úsporného režimu. Na desátém kilometru jsem potkal Najmiče, který vypadal dost svěží. S novým rakouským kámošem jsem vydržel asi do dvanáctého kilometru a potom na mě začala přicházet první krize.
Měl jsem žaludek na vodě a spekuloval co s tím. Sice jsem na každé občerstvovací stanici popíjel Coca-Colu, ale nebylo to ono. Potřeboval jsem hmotu do žaludku. Veděl jsem ovšem, že žádný gel ani energetickou tyčinku do sebe nedostanu. Zkusil jsem pizzu, ale hned se mi zvedl žaludek. Zachránil to starý dobrý banán. Stále jsem ovšem potřeboval na záchod. Na první toitoice, kterou jsem si vybral, to evidentně některý z předchozích závodníků nestihl před dosednutím. K další zastávce jsem se proto dost odhodlával a říkal si, jaké překvapení na mě čeká. Naštěstí to šlo dobře a rychle.
Trať byla na dost místech obsypaná diváky, kteří povzbuzovali. Z reproduktorů se linula muzika a od 21km mi to začalo odsýpat. V hlavě jsem hrál jednoduchou hru. Ještě X kilometrů. To je jako když běžíš v tréninku se Zdeňkem z baráku do Y. Třeba, 12km to je jako když běžíme pod Barandovský most a zpět. To nesmíš vzdát, zaber, je to kousek. Fungovalo to dost dobře.
Najmiče jsem viděl na 36km a nevypadal dobře. Dost mě to nakopla představa, že bychom mohli finišovat společně. Znamenalo to seběhnout minimálně 3km (15 minut), totální haluz. V hlavě jsem si nastavil vlastní závod, musím ho doběhnout. Když jsem na 39km zjistil, že to je nereálné, zaměřil jsem se jenom na to, abych zaběhl maraton za tři a půl hodiny. Poslední kilometr jsem měl zúžené vidění a hypnotizoval časomíru.
Finiš
Cílovou rovinku s červeným kobercem a tribunou pro diváky, kterou si většina závodníků užívá s rukami nad hlavou a čeká až se v reproduktorech ozve jejich jméno, jsem si neužil. Proběhnul jsem tak rychle, že jsem neslyšel moderátora vítat mě větou “Roman, you are an Ironman”.
Časomíra běhu se zastavila po 3 hodinách 30 minutách a pár sekundách. Stopky se u mého jména zastavily v čase 11 hodin a 11 minut. Sice jsem neprolomil hranici jedenácti hodin, ale v cíli převládla spokojenost, že jsem to zvládl bez větší krize a především ve zdraví.V irondome jsem se shledal s Najmičem, který stihl finišovat v čase 10 hodin a 56 minut. Padli jsme si kolem ramen jako rudoarmějci po vztyčení rudého praporu na střeše Reichstagu a šli si dát pivo. Zasloužili jsme si ho.
Poděkování
Všechno o čem jste si právě přečetli by nebylo možné bez podpory mé rodiny. Největší díky patří Martině, která se během toho co jsem zrovna někde plaval, běhal nebo jezdil, starala o naše dva synáčky. Tréninkem mě vedl a perfektně připravil Honza Falge, i jemu děkuji. Pokud chcete začít s triatlonem, mohu doporučit jeho https://www.koa.cz.
Zaujalo vás tento článek? Přečtěte si moje další triatlonové zážitky.
